Počátek 14. století v Českém království

Abychom lépe porozuměli co předcházelo situaci ve středověké Evropě a období, kterému se aktivně věnujeme, vraťme se ještě o něco zpátky, na počátek století, konkrétně do roku 1300. Přestupný rok, který započal pátkem, byl prohlášen prvním Svatým rokem, dle křesťanských tradic "Rokem odpuštění dluhů a trestů za napáchané hříchy". Na začátku tohoto roku zatím ale nikdo netuší, že se nad Královstvím a hrdým národem českým začínají stahovat těžká mračna.

1300 - 1305

České zemi vládne osmadvacetiletý Václav II., syn ze slavného rodu Přemyslovců, v pořadí šestý český král.
Z deset let trvajícího úspěšného manželství s Gutou (Jitkou) Habsburskou († 1297) zdárně vyrůstají čtyři potomci, syn Václav III. a dcery Anna, Eliška a Markéta. (další potomci - Přemysl Otakar, Anežka, Guta, Jan, Jan a Guta - zemřeli v dětském věku.)
V srpnu roku 1300 pojímá Václav II. za (druhou) manželku teprve dvanáctiletou Elišku Rejčku (Richenzu) *), jedinou dceru polského velkoknížete, později krále Přemysla II. Velkopolského. Po sňatku se o mladičkou novomanželku po tři roky stará vévodkyně Griffina Haličská, sestra královy matky Kunhuty. Roku 1303 je patnáctiletá Richenza korunována českou a polskou královnou a přijímá jméno Alžběta. O dva roky později, roku 1305, povine svému manželovi první dítě - dceru Anežku Přemyslovnu. Pouhých šest dní po narození dcery, dne 21.června 1305 ale král Václav II. umírá na tuberkulózu a sedmnáctiletá Rejčka se stává vdovou.

*) Projektu rekonstrukce dvora královny vdovy se věnuje spolek
Dvůr královny Alžběty Richenzy z.s. - www.hradeckydvur.net

1305 - 1306

Ještě před koncem června 1305 je českým (polským a uherským) králem korunován Václav III., patnáctiletý syn zesnulého krále, jediný mužský žijící potomek Přemyslovců. 5. října 1305 pojímá za manželku asi patnáctiletou Violu Alžbětu Těšínskou (Wiola Elźbieta Cieszyńska) dceru těšínsko-osvětimského vévody Měška. Ač před otcovou smrtí přislíbil narovnat všechny dohody a splatit velké dluhy, a ze začátku své působnosti byla jeho vláda dobrá, po sňatku s Violou dobové prameny kritizují Václavův nezřízený životní styl, nemravnosti, prostopášnost, ponocování a nadměrné pití, kdy v opilosti mladý král bezostyšně rozdává statky, vesnice i města svým kumpánům. Zadlužené Čechy a vrtkavá situace v Polsku přiměly Václava k rozhodnut podniknout v létě 1306 válečné tažení do Polska.
Jeho působnost na českém trůně je předčasně ukončena 4.srpna 1306, kdy byl v Olomouci zavražděn. Václav III. umírá bez mužského potomka a s ním vymírá po meči slavný Přemyslovský rod. České království má v tu chvíli prázdný trůn a již druhou královnu vdovu. O Viole pak dobové prameny budou mlčet dlouhých 10 let.


1306

Po Václavově smrti po celé zemi vypukly nepokoje. Na sklonku srpna 1306 se do Prahy sjíždějí čeští pánové, aby si na zemském sněmu zvolili nového českého krále. Ve hře je kromě pretendenta Jindřicha Korutanského, jehož manželkou je Anna Přemyslovna, ještě Rudolf Habsburský, syn římského císaře Albrechta Habsburského. Ten zemi bez panovníka prohlásí za odumřelé léno propadlé říši a chce jej přidělit svému synovi. Většina českých pánů na sněmu se ale přikloní k Jindřichovi a ten je v září 1306 provolán českým králem. Habsburkové, v tom čase již na cestě do Čech na korunovaci, s vojskem překročí v září 1306 české hranice. Jindřich se sice pojistil 8. září 1306 spojenectvím s dolnobavorským vévodou Štěpánem I., ale v boji s Habsburky jej nepodpořili podplacení čeští páni. Jindřich Korutanský ze strachu, aby nepadl do nepřítelových rukou, opouští s manželkou Annou Přemyslovnou tajně Prahu a přesídluje do Tyrol. Přesný odchod není znám, pravděpodobně k němu došlo koncem září či začátkem října 1306.

1306 - 1307

Na prázdný trůn konečně usedá roku 1306 asi pětadvacetiletý Rudolf Habsburský, syn Albrechta I. Habsburského, římskoněmeckého krále. Situace v zemi je napjatá, pokladnice silně zadlužená, společnost nejistá a rozpolcená. 16. října 1306 je Rudolf Habsburský zvolen českým králem a následující den je oddán s osmnáctiletou vdovou po Václavu II. Alžbětou (Eliškou) Richenzou. Rudolf mezi Čechy na oblibě nezískal. Pro jeho střídmost a až přehnanou šetřivost získal přezdívku "Král Kaše". Českou společnost měl pobouřil i skutek popsaný v Dalimilově kronice, že Rudolf Habsburský vyhnal z Pražského hradu dcery krále Václava II, právoplatné dědičky české - Přemyslovny. Česká nechuť vůči Rudolfovi sílila, v jihozápadních Čechách mu odporovali přívrženci Jindřicha Korutanského, nevylepšil si to ani spory s biskupem či potyčkami s českými pány, proti kterým nakonec král roku 1307 zahájil vojenské tažení. Ačkoliv Rudolf byl v boji úspěšný, než protivník Bavor kapituloval, Rudolf Habsburský umírá 3. července 1307 na úplavici a Rejčka se stává podruhé vdovou.


1307 - 1310

A tak se rozbíhá nové kolo zápasů o opět volný český trůn. Na Moravu vpadla vojska Rudolfova bratra Fridricha I. Sličného, v Čechách opět vypukly rozbroje a zmatky. Prohabsburská část společnosti navrhovala vdát Elišku Přemyslovnu a za chotě jí a svého krále pojmout Fridricha Habsburského.
Na druhé straně radikální prokorutanská část volala po návratu Jindřicha. V nastalém zmatku během krvavého povstání korutanských patricijů byla odstraněna většina habsburských přívrženců. V létě 1307 se do českého království za radostného vítaní Pražanů vrací Jindřich Korutanský s malou družinou a dne 15. srpna 1307 se Jindřich opět posadil na český trůn.

1. května 1308 umírá římský král Albrecht, v Říši se tak rozbíhají jednání o volbě nového římskoněmeckého krále. Ačkoliv český král, jako jeden z kurfiřtů, byl několikráte vyzýván, do těchto jednání se nezapojil, což se mu bohužel následně stalo osudnou chybou. Nebyl totiž v tu dobu stále právoplatně korunovaný, ani neměl České království uděleno v léno. Zbylými šesti kurfiřty byl 27. listopadu 1308 jednomyslně zvolen novým římskoněmeckým králem lucemburský hrabě Jindřich VII. O faktickou moc v království českém usilovalo několik skupin šlechticů a rozbroje v zemi sílily, až situace vygradovala roku 1309 vpádem vojska českého šlechtice Jindřicha z Lipé.

Mezi odpůrci Jindřicha se začaly objevovat návrhy na nového panovníka. Z řad postupně vykrystalizovala silně prolucemburská opozice, v jejímž čele stáli cisterciáčtí opati Heidenreich ze sedleckého kláštera a Konrád z Erfurtu, opat kláštera zbraslavského. Duchovním představitelům vadilo, že pod Jindřichovou vládou dochází k odcizování královského majetku a drancování církevního zboží chamtivou šlechtou. V září 1309 se v německém městě Špýru (Speyer) koná říšský sněm, který římský král Jindřich VII. využil na odražení zájmů Habsburků o české země. Uzavřel dohodu, kde se Habsburkové vzdávají svých nároků na český trůn, za což jim měl vyplatit odstupné v hodnotě 45.000 (někde je uváděno 50.000) hřiven stříbra. Část této sumy prozatímně zůstala formou zástavy Moravy.

Jindřich Korutanský se ještě roku 1309 pokoušel o upevnění svého postavení v zemi, ale postupná ztráta jeho vlivu a odklon příznivců vyvrcholil posledním zoufalým pokusem o odpor v červnu 1310, kdy došlo před Pražským hradem k boji mezi vojáky Jindřichových odpůrců a míšeňsko-korutanským vojskem. Korutani zde byli poraženi. Jindřich s chotí Annou Přemyslovnou po několika dalších neúspěšných pokusech o odpor nakonec 9. prosince 1310 opouští definitivně Prahu.

1310

Českými pány vybraný jediný syn římského krále, čtrnáctiletý Jan Lucemburský, ač věkem ještě hoch, měl již titul hraběte lucemburského, v Laroche a markraběte v Arlonu. Potomek Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské má ještě čtyři sestry, ale mužský potomek je jediný a tak je s ním taky zacházeno.

Z Prahy je po panském sněmu vypravena delegace k římskému králi se žádostí o stabilizaci situace prostřednictvím sňatku jeho syna s dědičkou přemyslovské tradice. Poslové z Čech byli římským králem přijati vlídně, návrh se ale králi zprvu nelíbil a místo jediného a zatím nedospělého syna nabízí svého bratra Walrama, v té době asi třicetiletého zkušeného muže s pověstí nejkrásnějšího rytíře. Vyslanci ale trvají na synovi a král se nakonec podvolí. Písemně potvrdí, že "postaví do čela Čech jen svého syna Jana, lucemburského hraběte a nikoho jiného, a že mu dá za právoplatnou manželku urozenou pannu Elišku, dceru někdejšího české krále Václava, jakmile k němu zavítá"

S touto podmínkou, že se Eliška Přemyslovna musí dostavit v určitém čase do Špýru, jinak budou ujednání zrušena, se poselstvo vrací do Čech a kvapně vypravuje princeznu na cestu. A výsledek musí stát za to! Za vypůjčené peníze připravují Elišce slavnostní výbavu v hodnotě přes tisíc hřiven stříbra (= asi 60 tisíc grošů), pražský biskup Jan IV. z Dražic Přemyslovně daruje koně. 14.srpna 1310 opouští Eliška Prahu s důstojným doprovodem 20-30 členné družiny. I zde ještě římský král zkouší vyměnit ženicha a princezně naproti posílá svého bratra Walrama v naději, že silný muž dospěle vyhlížející ztepilé Elišce učaruje. Eliška ale okouzlena není, a tak v doprovodu Walrama pouze 25. srpna přijíždí na dvůr Jindřicha VII. a seznamuje se s budoucí rodinou.
Lucemburkové jsou uneseni z Eliščiny krásy, hrdého, ale skromného a vskutku královského chování.

31. srpna 1310 se ve Špýru koná hostina říšského sněmu. Na ní Jindřich VII. oznamuje přítomným knížatům svůj úmysl udělit synovi České království v léno. S okázalým průvodem přijíždí na koni mladý Jan, pokleká před otce na trůnu, složí slavnostní přísahu a poté je ustanoven (desátým) Českým králem. Stejného dne večer jsou Jan s Eliškou oddání ve Špýrské katedrále kolínským arcibiskupem Jindřichem II. z Virneburgu.

1. září 1310 po slavnostní mši ve Špýrském dómu novomanželům požehná Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský a následuje okázalá svatební hostina. Nad hlavami novomanželů hrdě visí červený praporec s bílým lvem, znakem Českého království


A někde tady se začínají psát první řádky naší historické rekonstrukce.

Jak vypadaly počátky vlády Jana Lucemburského v Českém království popisujeme blíže > zde <