Anna z Raziberka

Ctihodná paní Anna, původem z Černé, choť rytíře Jana z Raziberka

Nejvěrnější služebník Zvíkovského purkrabího Hirza - kapitán stráží Tomáš - za své věrné služby získává velkou ves Černá s mlýnem a doly, kde se usídlil a v listinách se začal psát jakožto Tomáš na Černé. Brzy mu Bůh požehnal třemi syny. Anna se narodila až jako čtvrté dítě do rodiny pána z Černé (Anna de Chzerna).

Nejstarší syn, skromný a tichý, bohužel ale v boji neobratný, rozhodl se svůj život zasvětit víře. Prostřední syn, vášnivý a silný bojovník, nastoupil službu v Rakousích. Nejmladší syn, Jakub se jmenoval, zůstal, pečoval o panství, učil se způsobům panským i bojovým a za své udatné činy byl Jindřichem z Rožmberka odměněn rytířským titulem. Jeho rodině povoleno bylo užívat predikát Páni z Černé. V jejich znaku se na středu modrého pole skvěla zlatá štika.

Prazvláštní množství nešťastně-šťastných náhod se kolem Anny točilo již od mládí. Jako malá téměř zemřela, když neuposlechla zákazu otce a vydala se na dobrodružnou výpravu za medem lesních včel. Neobratné dívčino jednání ale divoké včely vyprovokovalo a ty na dívku zle zaútočily. Jak by to mohlo dopadnout, kdyby ji včas nenašla mastičkářka Maruše se svou schovankou Gabrielou. Díky svým znalostem účinků rozličných bylin a mastí Annu zachránily. Její rodina se pak na znamení vděčnosti ujala schovanky Gabriely, aby nastoupila službu na dvoře v Černé. Když pak nastal vhodný věk, Anna byla zaslíbena mladému panu Vítkovi z nedalekého Hausberka. Než ale ke sňatku stačilo dojít, dorazila na panství v Černé zpráva, že Vítek při vášnivém lovu velmi nešťastně spadl z koně a na následky svých zranění zemřel. 

Anna se uchýlila k modlitbám a společnicí jí často byla právě Gabriela, která se ji snažila rozptýlit vyprávěním o léčivých účincích různých rostlin. Další rána na sebe nenechala dlouho čekat. Annin bratr  a dědic panství, pan Jakub z Černé náhle zemřel a zanechal po sobě jen malého syna. Než chlapec dospěl vhodného věku, dohled nad panstvím přebral Petr I. z Rožmberka a paní Annu, jakožto jedinou příbuznou, ustanovil opatrovnicí chlapce do jeho plnoletosti. Synovec paní Anny zatím zdárně dospíval, učil se pilně způsobům i boji. 

Jednoho podzimního dne přivezla jízdní patrola Petra I. z Rožmberka na Černou svého těžce raněného velitele. Anna, vidouc jezdcova zranění, za pomoci své důvěrnice Gabriely poskytovaly pánovi obklady bylinné i masti rozličné a vroucně prosila Boha za záchranu jeho života. Dnem i nocí sama paní dohlížela, zda je o Jana dobře postaráno, seděla u jeho lůžka, obklady proti horečce měnila a když se Janův stav začal pomalu zlepšovat, často s ním hovořila. A ani Anna nebyla Janovi z Raziberka lhostejná. Když se rytíř dostatečně vyzdravil a odjel na své panství, sedávala Anna u okna a často na Jana myslívala.
Jak velká byla její radost, když Jan brzy panství Černá opět navštívil a vyznal jí své vroucné city. A jako z pohádky, konala se slavná svatba v červnu léta Páně 1314, slavilo se, jedlo a pilo po tři dni. Díky tomuto svazku se dům Černá navždy spojil s panstvím Raziberk rodinným poutem. Anna pak povila svému choti tři dítka - dvě dcery a chlapce, dědice rodu. 

Když léta Páně 1318 odešel Jan z Raziberka po těžkých útrapách osobních na kajícnou pouť do Svaté Země, zůstala správa celého panství na paní Anně. Anna se velmi trápila po odchodu svého chotě a téměř veškerý svůj čas trávila v kapli hlubokými modlitbami. Když dorazilo poselství o Janově smrti, Anna byla naprosto zdrcena. Nedokázala si představit, že již na vše bude navždy sama. Naštěstí jí byl velkou oporou drahý přítel Johann von Holstein-Kiel.

>> ZPĚT NA DRUŽINU <<