Jan Vítek z Raziberka

Tafelmeister Jana Lucemburského, správce boletického panství, ochránce kláštera Zlatá Koruna
Představitel: Jan Marek

Ve starých knihách, mezi kronikami Raziberské tvrze, je psána dnes již zapomenutá historie udatných pánů, kteří založili rod z Raziberka. První zmínka je psána léta Páně 1241, kdy se u dvora Václava I. po boku Hirza z Klingenbergu objevuje rytíř Iohann. Stejně jako Hirzo, i Iohann přichází do českých zemí z Porýní a Švábska. Některé prameny odkazují na fakt, že byli švagři či snad bratři, ale to spíše řádoví než pokrevní, což by potvrzovalo napojení Hirza na řád Rytířů Krista a Šalamounova chrámu. Fakt je ten, že když Hirzo léta Páně 1249 získává Mokerský újezd, Iohann se stává správcem na Raziberku. Od té doby je znám jako Iohann na Raziberku a hradní věže ozdobí praporce s jeho rodovým erbem - tři kosmá stříbrná břevna na modrém poli.

Léta Páně 1250 je Iohann připomínán u dvora Voka I. z Rožmberka a stojí po jeho boku při založení sídla Rožmberk. Následující roky byly pro Raziberské panství velmi radostné, protože zjara roku 1251 přišel na svět první syn Hýř, zvaný již Hýř z Raziberka (Hircz de Raziberg), na svátek svatého Matouše léta Páně 1253 se narodil druhý syn, Johann II. z Raziberka (Iohanness II. de Raziberg) a dalšího roku ještě dcera Anežka z Raziberka (Agnes de Raziberg). Než ale nejstarší Hýř stačil dosáhnout čtvrtého roku svého života, onemocněl a přes veškerou péči zemřel. Roku 1255 proto zdrcený Iohann odjíždí ze svého panství a s Vokem I. z Rožmberka se účastní tažení Přemysla Otakara II. do Pruska, vpádu českých vojsk do Bavorska a také významné bitvy u Kressbrunnu léta Páně 1260. Po Vokově smrti se připojuje k Jindřichovi, synovi Voka I. z Rožmberka. Roku 1263 jsou Iohann a Hirzo ještě připomínáni u založení kláštera Svatá Koruna a také při zakládání královského města Budějovice. Za své věrné služby v novém městě získal Iohann měšťanský dům s krčmou, v dnešní době známou jako Panský šenk

Sedmáctiletou dceru Anežku provdal Iohann za sličného pana Huberta z Hostouně (Gumpert de Hostau) a věněm dostala pozemky v Horním Falci a hrádek Reichenstein. Léta Páně 1272 přivedla Anežka na svět syna Huberta Petra, později známého jako Huberta Petra z Reichensteinu (Hubertus Petrus de Reichenstein), jehož znakem se stává modro-zelený svisle půlený erb. Následujícího roku porodí Anežka pak ještě druhého syna Johana Pavla z Hostouně (Iohannes Pavlus de Hostau). 

V zápisech dále stojí, že syn Johan II. pojal za manželku francouzskou šlechtičnu Sarah de Molay, sestru Jacquese de Molay, dobrého to přítele obou raziberských pánů, a to léta Páně 1276. 

Poslední zmínka o Iohannovi, zakladateli Raziberského rodu, je léta Páně 1278, kdy stejně jako Přemysl Otakar II. nalezl smrt v bitvě na Moravském poli.

Majetek panství Boletického a Mokerský újezd
Majetek panství Boletického a Mokerský újezd

Už se proto bohužel nedozvěděl, že strom jeho rodu rozšířil se úspěšně o další ratolest. Johannovi II. se týden po svátku sv. Jakuba léta Páně 1278 narodil syn Jan Vítek z Raziberka (Iohannes Witus de Raziberg). Tento den byl ale poznamenán i tragédií, kdy při těžkém porodu zemřela Janova matka Sarah. Následujícího roku se Johann II. žení znovu a za svou manželku pojme mladičkou pannu Johanku, jmenovanou ale častěji Jana. S ní splodil léta Páně 1281 dceru Janu z Raziberka (Iohanna de Raziberg) a pak ještě další dceru a syna. Jana byla provdána za mladého šlechtice a přivedla na svět dceru Anežku. Roku 1314 ale Johana ovdověla.

Při dovršení pátého roku života poslal Johann II. na doporučení Jindřicha z Rožmberka svého syna Jana na výchovu na panství Landštejn. Zde se mladému Janovi dostalo veškerého vzdělání a zde také nastoupil svou panošskou službu, kterou dovršil léta Páně 1298 v bitvě u Göllheimu. Za svou udatnost byl po této bitvě pasován na rytíře a vrátil se nakrátko na panství Raziberk, kde se po dlouhých letech opět setkal se svou rodinou. Následujícího roku umírá teta Anežka z Raziberka a mladičký rytíř Jan nastoupil službu u dvora Jindřicha z Rožmberka. Roku 1302 přebral Jindřich z Rožmberka panství Krumlov a Jana jmenoval jedním z velitelů jízdních patrol k ochraně kupeckých stezek. Mladý Jan jen krátce a občas pobýval na Raziberském panství, když však roku 1305 po těžké nemoci zemřel jeho otec Johann II., navrátil se na nějaký čas Jan na Raziberk, aby přebral dědictví. Janova nevlastní matka opouští léta Páně 1306 panství Raziberk a přesídlí do měšťanského domu ve městě Budějovice. 

V té době ale stále Jan toužil více po dobrodružství než po správě panství, roku 1306 se svolením Jindřicha z Rožmberka vstoupil do královských služeb. Když ale král následujícího roku při obléhání Horažďovic zemřel, vrátil se rytíř Jan opět na Raziberk a jako velitel jízdních patrol pokračoval ve své službě u Jindřicha z Rožmberka. Léta Páně 1309 doprovodil Jindřicha na diplomatické cestě do Norimberku. Po Jindřichově smrti léta Páně 1310 pokračoval Jan ve věrných službách domu Rožmberskému - Jindřichovu synovi Petrovi I. z Rožmberka.

Sychravého studeného rána kraje podzimu 1312 v odlehlé části panství se při pravidelné obhlídce náhle ocitla jízdní patrola Jana z Raziberka pod silným útokem zemských škůdců a v lítém souboji byl Jan po nešťastné ráně soupeřova meče velmi těžce zraněn. Jeho věrným druhům se nakonec podařilo útok odrazit a svého velitele se co nejrychleji snažili dostat k nejbližší pomoci. Cesta byla dlouhá a jezdci se začali opravdu obávat o Janův život, proto se rozhodli jej nevézt až na Krumlov, ale k nejbližšímu věrnému domu, který patřil pánovi z Černé. Na dvůr pána z Černé se seběhlo mnoho ranhojičů, ale mnozí ani nevěřili, že by se rytíř mohl dožít rána. Poslali i pro kněze, aby Janovi udělil poslední pomazání. Jan byl ale silný bojovník.

 Snad jen paní domu, Anna z Černé, vidouc vážný rytířův stav, doufala v zázrak a vroucně a ustavičně se modlila za jeho uzdravení. Proseděla mnoho dní a nocí u Janova lůžka odříkávajíc modlitby. Sama pomáhala přikládat obklady a podávala Janovi pít. Rytíř v silných horečkách blouznil. A paní Anna, držíc jej za ruku, tišila jeho blouznění a stále se modlila v boží zázrak. Celou dlouhou zimu jej na panství Černá ošetřovali. Paní Anna stále byla u Janova lůžka a v krátkých chvílích, kdy Janovi bylo lépe, společně hovořili a Jan počal v hloubi svého srdce cítit k Anně více, než jen přátelství. Anniny modlitby byly vyslyšeny a jednoho jarního rána Jan konečně sám vstal z lůžka. Po několika týdnech, když své síly zpět dočerpal, vrátil se na své panství. Jeho první kroky vedly do kostela svatého Mikuláše, aby se pomodlil a poděkoval Bohu za záchranu svého života. Ale ani při svých dlouhých modlitbách ze své mysli nemohl vymazat mlžný obraz krásné tváře paní Anny a proto, domnívaje se, že se jedná o Boží vůli, rozhodl se svázat svůj život s Annou z Černé.

Jeho těžké zranění ale nechalo své následky a proto se rozhodl ukončil svůj život v sedle, převzít odpovědnost za své dědictví a spravovat panství Raziberk. V červnu léta Páně 1313 na audienčním dni slíbil věrnost českému králi Janu Lucemburskému a požádal o požehnání svého sňatku s paní Annou z Černé. Na podzim téhož roku byl jmenován do úřadu královského Tafelmeistera. Po návratu domů začal spravovat své panství a věnovat se diplomatickým záležitostem.

Na jaře léta Páně 1314 se Jan dozvěděl, že jeho bratranec Hubert Petr z Reichensteinu, který zasvětil život templářskému řádu, neunesl neoprávněné odsouzení z hereze. V pomatení mysli vypálil své vesnice i svůj hrad. Sám tím nalezl smrt v plamenech, stejnou jako poslední velmistr řádu, Janův strýc Jacques de Molay.
Jediné, co po Hubertovi zbylo, byla zdobená krabička s jeho erbem. Tato krabička, s popelem páně Hubertovým byla následně převezena na Raziberk. Od této události mezi Janem Vítkem a Hubertovým jediným bratrem Johanem Pavlem z Hostouně plane spor o dědictví hradu Reichenstein a přilehlého panství.


>> ZPĚT NA DRUŽINU <<