Jan Vítek z Raziberka
Smyšlená postava, hlava družiny a domu
Tafelmeister Jana Lucemburského, správce boletického panství, ochránce a správce majetků kláštera Zlatá Koruna
Ve starých knihách, mezi kronikami Raziberské tvrze, je psána dnes již zapomenutá historie udatných pánů, kteří založili rod z Raziberka. První zmínka je psána léta Páně 1241, kdy se u dvora Václava I. po boku Hirza z Klingenbergu objevuje rytíř Iohann. Stejně jako Hirzo, i Iohann přichází do českých zemí z Porýní a Švábska. Některé prameny odkazují na fakt, že byli švagři či snad bratři, ale to spíše řádoví než pokrevní, což by potvrzovalo napojení Hirza na řád Rytířů Krista a Šalamounova chrámu. Když Hirzo léta Páně 1249 získává Mokerský újezd, Iohann se stává správcem na Raziberku. Od té doby je znám jako Iohann na Raziberku a hradní věž ozdobí praporce s jeho rodovým erbem - tři kosmá stříbrná břevna na modrém poli.
Léta Páně 1250 je Iohann připomínán u dvora Voka I. z Rožmberka a stojí po jeho boku při založení sídla Rožmberk. Následující roky byly pro Raziberské panství velmi radostné, protože zjara roku 1251 přišel na svět první syn Hýř, zvaný již Hýř z Raziberka (Hircz de Raziberg), na svátek svatého Matouše léta Páně 1253 se narodil druhý syn, Johann II. (Iohanness II. de Raziberg) a dalšího roku ještě dcera Anežka (Agnieszka de Raziberg). Než ale nejstarší Hýř stačil dosáhnout čtvrtého roku svého života, onemocněl a přes veškerou péči zemřel. Roku 1255 proto zdrcený Iohann odjíždí ze svého panství a s Vokem I. z Rožmberka se účastní tažení Přemysla Otakara II. do Pruska, vpádu českých vojsk do Bavorska a také významné bitvy u Kressbrunnu léta Páně 1260. Po Vokově smrti se připojuje k Jindřichovi, synovi Voka I. z Rožmberka. Roku 1263 je Iohann po boku Hirza, jež je připomínán u založení kláštera Svatá Koruna a také při zakládání královského města Budějovice. Za své věrné služby v novém městě získal Iohann měšťanský dům s krčmou, v dnešní době známou jako Panský šenk.
Sedmáctiletou dceru Anežku provdal Iohann za jednoho ze synů pána Huberta z Hostouně (Gumpert de Hostau) a věněm dostala pozemky v Horním Falci a hrádek Reichenstein. Léta Páně 1272 přivedla Anežka na svět syna Huberta Petra, později známého jako Huberta Petra z Reichensteinu (Gumpertus Petrus de Reichenstein), jehož znakem se stává modro-zelený svisle půlený erb. Následujícího roku porodí Anežka pak ještě druhého syna Johana Pavla z Hostouně (Iohannes Pawlus de Hostau), jež nesl nadále hrdě erb svého otce - napříč dělený erb červeno-stříbrný.
V zápisech dále stojí, že syn Johan II. pojal za manželku francouzskou šlechtičnu, sestru Jacquese de Molay, dobrého to přítele obou raziberských pánů, a to léta Páně 1276. Poslední zmínka o Iohannovi, zakladateli Raziberského rodu, je léta Páně 1278, kdy stejně jako Přemysl Otakar II. nalezl smrt v bitvě na Moravském poli.
Už se proto bohužel nedozvěděl, že strom jeho rodu rozšířil se úspěšně o další ratolest. Johannovi II. se týden po svátku sv. Jakuba léta Páně 1278 narodil syn Jan Vítek z Raziberka (Iohannes Witus de Raziberg). Tento den byl ale poznamenán i tragédií, kdy při těžkém porodu zemřela Janova matka.
Při dovršení pátého roku života poslal Johann II. na doporučení Jindřicha z Rožmberka svého syna Jana na výchovu na panství Landštejn. Zde se mladému Janovi dostalo veškerého vzdělání a zde také nastoupil svou panošskou službu, kterou dovršil léta Páně 1298 v bitvě u Göllheimu. Za svou udatnost byl po této bitvě pasován na rytíře a vrátil se nakrátko na panství Raziberk, kde se po dlouhých letech opět setkal se svou rodinou.
Následujícího roku umírá Janova teta Anežka z Raziberka a mladičký rytíř Jan nastoupí službu u dvora Jindřicha z Rožmberka. Roku 1302 přebral Jindřich z Rožmberka panství Krumlov a Jana jmenoval jedním z velitelů jízdních patrol k ochraně kupeckých stezek. Mladý Jan jen krátce a občas pobýval na Raziberském panství, když však roku 1305 po těžké nemoci zemřel jeho otec Johann II., navrátil se na nějaký čas Jan na Raziberk, aby přebral dědictví.
V té době ale stále Jan toužil více po dobrodružství než po správě panství, roku 1306 se svolením Jindřicha z Rožmberka vstoupil do královských služeb. Když ale král následujícího roku při obléhání Horažďovic zemřel, vrátil se rytíř Jan opět na Raziberk a jako velitel jízdních patrol pokračoval ve své službě u Jindřicha z Rožmberka. Léta Páně 1309 doprovodil Jindřicha na diplomatické cestě do Norimberku. Po Jindřichově smrti léta Páně 1310 pokračoval Jan ve věrných službách domu Rožmberskému - Jindřichovu synovi Petrovi I. z Rožmberka.
Sychravého studeného rána kraje podzimu 1312 v odlehlé části panství se při pravidelné obhlídce náhle ocitla jízdní patrola Jana z Raziberka pod silným útokem zemských škůdců a v lítém souboji byl Jan po nešťastné ráně soupeřova meče velmi těžce zraněn. Jeho věrným druhům se nakonec podařilo útok odrazit a svého velitele se co nejrychleji snažili dostat k nejbližší pomoci. Cesta byla dlouhá a jezdci se začali opravdu obávat o Janův život, proto se rozhodli jej nevézt až na Krumlov, ale k nejbližšímu věrnému domu, který patřil pánovi z Černé. Na dvůr pána z Černé se seběhlo mnoho ranhojičů, ale mnozí ani nevěřili, že by se rytíř mohl dožít rána. Poslali i pro kněze, aby Janovi udělil poslední pomazání. Jan byl ale silný bojovník.
Snad jen paní domu, Anna z Černé, vidouc vážný rytířův stav, doufala v zázrak a vroucně a ustavičně se modlila za jeho uzdravení. Proseděla mnoho dní a nocí u Janova lůžka odříkávajíc modlitby. Sama pomáhala přikládat obklady a podávala Janovi pít. Rytíř v silných horečkách blouznil. A paní Anna, držíc jej za ruku, tišila jeho blouznění a stále se modlila v boží zázrak. Celou dlouhou zimu jej na panství Černá ošetřovali. Paní Anna stále byla u Janova lůžka a v krátkých chvílích, kdy Janovi bylo lépe, společně hovořili a Jan počal v hloubi svého srdce cítit k Anně více, než jen přátelství. Anniny modlitby byly vyslyšeny a jednoho jarního rána Jan konečně sám vstal z lůžka. Po několika týdnech, když své síly zpět dočerpal, vrátil se na své panství. Jeho první kroky vedly do kostela svatého Mikuláše, aby se pomodlil a poděkoval Bohu za záchranu svého života. Ale ani při svých dlouhých modlitbách ze své mysli nemohl vymazat mlžný obraz krásné tváře paní Anny a proto, domnívaje se, že se jedná o Boží vůli, rozhodl se svázat svůj život s Annou z Černé.
Jeho těžké zranění ale nechalo své následky a proto se rozhodl ukončil svůj život v sedle, převzít odpovědnost za své dědictví a spravovat panství Raziberk. V červnu léta Páně 1313 na audienčním dni slíbil věrnost českému králi Janu Lucemburskému a požádal o požehnání svého sňatku s paní Annou z Černé. Na podzim téhož roku byl jmenován do úřadu královského Tafelmeistera. Král Jan, kterýž se toliko o nejjižnější cíp českého království nezajímal, jej rovněž pověřil správou kláštera Zlatá Koruna i ochranou jejích statků. Po návratu domů začal tedy Jan z Raziberka spravovat své panství a věnovat se diplomatickým záležitostem. Jan prokazoval čestně věrnost slibu Janu Lucemburskému a ten si jeho věrnosti považoval. Léta Páně 1317 jej přijal mezi své nejvěrnější do Královské rady. Tím se pán z Raziberka vyšvihl mezi nejdůležitější muže království.
Těžké časy v českém království a nesvornost šlechty vůči králi Janovi způsobovaly pánovi z Raziberka nejednu vrásku na čele. Když se vlivem dlouhotrvající nepřízně počasí sýpky vyprazdňovaly, obilí se neurodilo a obyvatelstvem obcházely nemoci a mor, v měsíci máji Léta Páně 1318 se rozhodl pro milost Boží pro dům svůj i království české vykonat kajícnou pouť a vypravil se sám do Svaté Země. Od té doby není o něm žádných zpráv.
>> ZPĚT NA DRUŽINU <<