Díl XXXVI.
Svatba

O neděli po svátku sv. Anny léta Páně 1320 nadešel ten slavný den, kdy byla panna Sára provdána za rytíře Gerharda von Kerkow. Celý dům Raziberský pilně se na tuto událost připravoval a též mnozí přátelé přijeli se události zúčastnit. Ženich Gerhard přivezl s sebou též své jediné dítko, dceru Johannu, jejíž matka zemřela při porodu. Devče podobného věku jako panna Sára zdálo se být z počátku velmi v rozpacích, z cizí země i cizích lidí. Jak si však Raziberští brzy povšimli, Gerhard i jeho dcera hovořili spolu jazykem nezvyklým v našich krajích. Aby mu jeho budoucí nová žena, panna Sára dobře rozuměla, musela se jejich řeči rychle přiučit. Gerhardova dcera jí s tím pomohla a panna Sára pak naučila této mluvě i své služebnictvo, aby mohli napříště i pána a děvče obsluhovati a s nimi si rozuměti. 

V den svatební spustil se ráno krátký déšť, snad na znamení očištění a nového začátku. Jakmile za mraky vysvitlo opět slunce, vyšel špalír hostů v čele s ženichem a knězem do kaple. Všichni pak čekajíce vyhlíželi příchod panny Sáry. Ta přicházela vedena opatrovníkem svým, urozeným pánem von Zlinicz. Před nimi kráčela dvě děvčátka, rozhazujíce na cestu plátky růží. Panna Sára přicházela v hedvábném spodním šatu s vyšívanými rukávy, navrch v honosných brokátových šatech červených se zlatým vytkáváním a dlouhou vlečkou. Na hlavě měla než věnec červených květů, vlasy volně rozpuštěny ve zvlněných pramenech, tak jak kdysi její matka i před ní naše drahá králová Eliška. 

Otec Cormac vedl obřad dojemný a velmi krásný. V přítomných svatebčanech se tajil dech. Při svatebních slibech si Gerhard i Sára vroucně hleděli do očí a otec Cormac jim pak převázal ruce na znamení potvrzení sňatku. Gerhard poté zahalil svou milou do jemného vyšívaného pláště. Kéž k nim je dobrotivý Bůh milostiv, ochraňuje je a požehná jim mnoha syny!

Pak již čas nadešel k oslavám a hostině. Kuchyně Raziberská od rozbřesku pilně pracovala, každý pacholek i služebná od rána se nezastavili.  Na tabuli byly postupně přinášeny mnohé lahůdky a hostina protáhla se až do večerních hodin. Víno i medovina tekly proudem a všichni se radovali, zpívalo se, tancovalo a všeobecně veselilo. Ženich i nevěsta obdrželi mnoho darů, pochval a přípitků na jejich zdraví a radostný společný život. Svatební veselí pokračovalo hudbou, tancem, básněmi a mnohou výbornou krmí z kuchyně Raziberské až do večerních hodin.

Když nadešel soumrak, bylo zapotřebí stvrdit sňatek také v loži. Když ráno služky vyvěsily prostěradlo, tedy důkaz o tom, že manželství bylo konzumováno, od tohoto momentu budiž tedy naše prvorozená líbezná panna Raziberská navždy známa jako Sára, paní z Kerkowa.

Vivat Kerkow! Vivat Raziberk!

Kromě této slavné události strávili Raziberští s přáteli ještě celý následující týden na tvrzi Tichá. Kratochvílí jim byla lukostřelba, cvičné souboje urozených pánů i spousta hudby, zpěvu i krmě lahodné od mistra Míchala.

O pár dní později byla pak také svatba poddanská, kdy si komorná Darka brala hudebníka Pepina. Sňatek byl o mnoho skromnější, přeji jen nejednalo se o šlechtice, ale i přesto krásný a dojemný. Pan Petr z Kájova věnoval jim právo vystavět sobě chalupu na jeho panství a do začátku jim také přislíbil jednu ovci ze svého ovčína.

Kromě radostných událostí těchto museli však pánové navrch řešit i potíže se záškodníkem, který kradl, kde neměl. Dokonce svědci doznali, že mnicha Františka po svatbě poddanské v lese dostihl a též okradl. Vyslýchali jej, vsadili jej do klády, ztrestali ranami bičem i holí a vsadili do kobky. Ubožák kál se ze svých činů usilovně, plakal, v kapli odprosil a škorně pánovi líbal, když pak jeho život ušetřen byl. Ó, jak milosrdný je pán z Kájova.

Jednoho dne pak připutoval na tvrz zvláštní muž. Podivně mluvil, podivného byl i vzezření. Prorokoval brzkou zkázu. Čeleď nejprve se ho bála, postupně ale varování jeho naslouchali pečlivěji, zamýšleli se a mnoho jich učení tohoto muže uvěřilo. Odevzdávali své váčky, i šperků se zbavovali, jak je prorok nabádal. Když pak snesl se z černé oblohy prudký déšť a vichr studeně vál, ještě více jich uvěřilo proroctví tohoto muže. Pán z Kájova nechal poslat pro bratra Dubia z kláštera Hohenfurth, aby pravá víra ujasněna byla. Nečekaný moment pak nastal, když bratr Dubius tváří v tvář podivínovi stál, zvoncem svěceným zazvonil a muž se v křečích svíjeti počal. Boha jediného Dubius vzýval a v tu chvíli jako zázrakem mraky se protrhaly a tvrz zalil paprsek jasného slunce. Podivný prorok padl na kolena a prosil za odpuštění.

A pán tento, v boji již zdatný, též majetky řádnými oplývající, projevil svůj zájem o ruku panny Johanny von Kerkow. Pán z Kerkowa byl překvapen i potěšen touto žádostí a s panem Petrem domluvili se, že jednání budou pokračovati na turnaji králově o svátku svatého Václava. Do té doby nechť pan Petr připraví mu nabídku.