Poutní cesta pokory 1318

Jak smutný a bolestivý je opět tento rok pro Království české. Jiskra naděje zažehnutá koncem roku loňského, kdy se navrátil náš drahý král Jan Lucemburský do země české, již opět pohasíná a skomírá, naše duše svírá strach a srdce smutek. Zima byla dlouhá, krutá a jarní lijáky nepřejí zatím úrodě. Hříšná jednání lidská trestá však Bůh krutě a mnozí již na hlad a mor zašli a zacházejí. I družina naše rozloučiti musela se se sestrou pána našeho, Janou z Pasovar i dcerou její, pannou Anežkou.

Až doposud ctnostný pán Vilém z Landštejna plenil nečestně panství a rozsáhlá území jižních částí království českého, opovrhoval majetkem královským a statky tyto neprávem obsazoval. Na stranu vzbouřence tohoto stavěli se i další pánové urození, kupříkladu pán Jindřich z Lipé či na blízkém panství sídlící Petr I. z Rožmberka, jež páně Vilémovi krví spřízněn jest. Král však v obranu svou tak, jako kdysi vypaloval a dobýval tvrze a hrady loupeživých rytířů, jal se prováděti nyní to samé na statcích svých největších odpůrců. Boje, útoky a mrtvých těl hromady se vršící viděti bylo tohoto jara téměř všude. 
Na svátek svatého Jiří léta Páně 1318 v městě královském Domažlice uzavřena nakonec byla mezi králem českým a pány těmito dohoda smírná a vyhlášen byl křehký mír. Milostivý král udělil rebelantům zpět královské úřady a opětovně stvrdil inaugurační sliby královské.

Jan Vítek z Raziberka jest zřejmě toliko zdrcen událostmi těmito, že jak tělo bez duše chodí. Jak jinak si vysvětliti, že poslední měsíce rozumné řeči s ním není, najednou zlostně se utrhuje, poháru na dno častěji se dívá než do Písma svatého a péči o své panství nyní tak podivně a zmatečně vykonává. Snad vědom si zoufalé situace své, počátkem máje vypravil se sám na Poutní cestu do Křtin, jež vzdáleny jsou 5 dní cesty. 
Ihned po svém návratu svolal pán z Raziberka své věrné k další, již tradiční májové Poutní cestě. Výprava vyšla časně zrána cestu útrpnou v šatu prostém. Pod vedením Otce Rudolfa odříkávali jsme vroucně modlitby a pěli žalmy ke cti Matky Boží Panny Marie i Pána našeho Ježíše Krista s prosbami o milost Boží, mír zemský, čest a přátelství mezi božím lidem i dobrou úrodu pro české království. V kapli Spočinutí Panny Marie konala se na konci Poutní cesty slavnostní mše svatá. Toho dne nám počasí velmi přálo, teplý skoro letní vzduch hladil nás po tvářích, jak by milosrdný Bůh nás svou svatou rukou konejšil.

Ani tato zbožná pouť však nepřinesla páně Raziberkovi potřebný klid. Po dlouhé rozmluvě s věrnými svými rozhodl se nakonec opustiti svůj dům a vypraviti se na dlouhou kajícnou pouť až do Svaté země. Sbaliv si nejnutnější věci potřebné, s rodinou i družiníky svými se rozloučil, správu domu i panství předal do rukou choti své, paní Anny, a věrných svých nejbližších, urozeného pana Vladana z Řepice, ctěné paní Markéty z Hausberka a věrného Jakuba, rychtáře Kájovského. O svém odchodu spravil také radu královskou a šlechtice spřátelené ze zemí německých a pak zrána o neděli po svatém Janu odešel. 

<< zpět na předchozí díl                                                                                                         vpřed na další díl >>>